Zdeněk Tyc
   
 
 
 

Rozhovory, Články

   

El paso
Ponrepo
Deset krátkých vzpomínek
Všichni bychom měli být řidiči newyorských autobusů
Projekt 100

 

EL PASO
Lidé na okraji společnosti, ukřivdění, outsideři – to je pro kumšt velká výzva i velké téma. A je to také vaše téma. Přemýšlel jste o tom, proč vás tak zajímá?
Lidé na okraji mě zajímají asi proto, že já sám se mezi nimi cítím nejlépe. Jsem zkrátka sebevědomý outsider.

Jak jste objevil příběh El pasa?
Vlastně náhodou – zároveň rád říkám, že náhoda neexistuje – byl jsem nemocný, ležel v posteli, příliš unavený na knihy, listoval jsem novinami a padla mně do oka zmínka o romské ženě, která se nechce vzdát výchovy svých devíti dětí. No a to je vlastně celý děj filmu! Jedinec proti společnosti, od dětství mé milované téma. Přesila. Výzva. David proti Goliášovi. Československo proti Sovětskému svazu…

Nakolik se film liší od skutečnosti?
Film se od skutečnosti liší velmi, přesto si přeju, aby se esence shodovaly, aby zůstal smysl. Skutečná vdova má dětí dokonce devět, což se mi zdálo příliš mnoho, dvě jsem ubral. Sedm je i tak dost, ne?

A jak dopadl příběh skutečné romské maminky?
V životě se maminka znovu vdala, ve filmu by to všem přišlo jako kýč…

Co je El paso? Je to tajemství? Je to město? Je to španělsky krok? Nebude to zavádějící název?
„El paso“ je název znělý a vyzývavý. Případný. El paso je slangový výraz pro přepadení, no a my chceme diváky - v dobrém – tak trochu přepadnout.

Komu je film určen?
Odvážným divákům, kteří uvěří naší nápadité kampani – že El paso za návštěvu kina stojí.

Už ve vašem snímku Smradi měly romské děti nejdůležitější úlohu. Očividně to s nimi umíte, vždyť pro El paso jste si vybral celou romskou rodinu o sedmi dětech! V čem spočívá romské specifikum?
Film Smradi mě velmi ovlivnil, zanechal ve mně vryp, něco jako bodnutí o trn. Avšak na Romy nejsem žádný odborník, zajímají mě, respektuji je.

Čím jste docílil takového vcítění do tolik rozdílné romské mentality, že její specifika dokážete zprostředkovat i „gádžům“?
Několik roků jsem jezdil nepatrně podporovat tu „pravou“ maminku. Šel jsem s ní třeba na veliký nákup. Tlačil jsem vozík, zvedal a ukládal těžké věci, prostě jsem jí pomáhal. Užíval jsem si vyděšené reakce prodavaček i nakupujících… Na ubytovně jsem pak neodmítl příšerné lógrové kafe (takové, jaké čeká ve filmu i přátele hlavní hrdinky) a naslouchal jsem jí.

Jak jste objevil působivou hlavní představitelku - Irenu Horváthovou?
Castingová agentura mi pracně sezvala snad všechny české herečky, které připomínají Romky. Byly vesměs dobré, vybavené, spolupracující, ovšem kočka je kočka a tygr je tygr. Hledal jsem dál, vyhlásili jsme konkurzy a na jeden přišla Irena Horváthová. Instinktem jsem hned cítil, že je ta pravá.

Vybral jste jí jako protipól kultivovanou a uhlazenou Lindu Rybovou...
Linda Rybová a David Prachař jsou léta moji přátelé, pomyslně jsem je „obsadil“ už v námětu, a tak to i zůstalo ve všech verzích scénáře. Linda Rybová ve skutečnosti zdaleka není načinčaná, toto klišé je jí protivné. Přesto ho bez odmluv sehrála, její postava si to žádala. Linda je dobrá holka, točila po šestinedělí, kojila.

Irena Horváthová prý improvizovala. Jak se jí přizpůsobovali herci a tým?
Irena Horváthová je živel, jen velmi těžko se naučí věty scénáře a pak je neustále mění. Furt. Skoro to až nechápete a chcete se vztekat. Musíte si vzápětí uvědomit, že je na hranici jejích možností, že prostě mluví cizí řečí = česky…
…každý čtenář si teď uvědomí, že on sám může po uvážení odpovědět na téměř jakoukoliv otázku. Když si ale představí, že najednou nesedí v křesle, ale visí hlavou dolů = míří na něj kamera a navíc pod ním zapalují oheň… odpovídá se hůře, že?
Všichni herci byli nejprve ze „spolupráce“ v šoku. Pamatuji si naprosté zděšení skvělého Vladimíra Javorského po prvním zkoušení na place a při točení prvního společného záběru, kdy mu Irena odpovídala pokaždé něco jiného. A jindy než on dělal pauzy… byla to jízda na divokém koni. Ovšem smysl tam byl a herci se museli vyvázat ze škatulek a reagovat přímo.

Jak hodnotíte výkony herců a celého štábu?
S obdivem a vděčností smekám před všemi herci a před celým štábem, díky jim film funguje.

Rozumíte si s romskými dětmi – ale co všichni ostatní?
Kdo chce zapalovat, musí sám hořet. (smích) Paroduji to pitomoučké heslo – ale je to tak.

Co bylo obtížné?
Natáčení s dětmi je svízelné a s romskými si to násobte desetkrát. Nejmíň. Tyhle děti nemají ctižádost, rychle se unaví, otupí, přestane je bavit práce a soustředí se na destrukci, nejlépe totální. Té se věnují naplno! Svatou trpělivost a toleranci prokázali především kameramani, byli u dětí nejblíž – a pořád. Patrik a Jirka, hrdinové. Kostymérky a maskérky zrovna tak, naši malí čerti neustále někam lezli, padali, špinili se a to celé zas a znova. Všichni však El pasu věřili, tak zaťali zuby a vydrželi.

Bylo natáčení i zábavné?
Klasické „veselé příhody z natáčení“ nějak nemáme, ale Míše Kuchynkové z produkce se podařilo sestavit tým profesionálních nadšenců, kteří dokázali žertovat i nad propastí. Vtipy drsnými a černými – není to podstata humoru?

No právě - improvizacemi muselo docházet k nepředvídaným událostem a nedorozuměním!
Lidi jsou lidmi nejvíc tehdy, když dělají věci nepředvídané, nečekané, když nepotřebují svolení a cítí sounáležitost, „rodinu“. Štábová „mafie“ je zkrátka MAGIE a kdo to zažil, ví o čem mluvím.

Myslíte, že je u nás opravdu xenofobie vůči Romům?
Myslím, že je, a vadí mi… ne každý je přece zloděj, stačí rozlišovat. Přemýšlení je cesta.

Nemáte obavy, že si bude někdo myslet, že točíte o Romech, protože je to „in“, protože je to móda?
Takové obavy nemám.

Jakou roli v realizaci snímku mělo brněnské studio České televize?
Pomohlo nám, každá pomoc je dobrá.

Dokázal jste získat jako producenta Ondřeje Trojana (přestože finanční návratnost by mohla být sporná). Co ho přesvědčilo?
Ondřej Trojan mě zná ještě z FAMU, ze studentské revoluce. Má velký podíl na vzniku filmu a ovlivnil i jeho podobu.

Presskit k filmu El paso
nahoru

Projekt 100
Neumím přikývnout na požadavky „líbivosti“
Režisér ZDENĚK TYC při hovoru neplýtvá slovy, a ani jeho filmové „konto“ se neprohýbá po tíhou titulů; zato jsou to snímky i televizní projekty pozoruhodné, dýchá z nich podivuhodná průzračnost. Třeba zrovna z filmového debutu – jímavé balady Vojtěch, řečený sirotek, který natočil v roce 1989 a který se nedávno objevil znovu v kinech v rámci projektu 100.

Máte radost, že se váš Vojtěch znovu hraje?
Mám, ten film totiž měl při premiéře trochu smůlu: promítal se těsně po revoluci, zrovna v době, kdy se otevřely trezory a byla tu najednou k vidění spousta krásných filmů. Pro Vojtěcha to znamenalo obrovskou konkurenci, všichni chtěli samozřejmě vidět Skřivánky na niti, Ucho i další. Vojtěch se mezi tím ztratil. Už několikrát jsem měl slíbeno, že se v rámci Projektu 100 uvede, a teď mám radost navíc i proto, že se ocitl v té nejlepší společnosti - mezi pěknými filmy, které se v rámci projektu 100 promítají.

Co považujete v tomto případě za „nejlepší společnost?“
Tak třeba Formanovo Takking off, myslím, že ten film vůbec nezestárnul, trochu se změnily dobové kulisy, trochu dialogy, ale problém generací je věčný: děti budou mít vždycky problémy s rodiči a rodiče s dětmi. A v tomhle filmu je to pojato velice vtipně a noblesně.

Ani Vojtěch nestárne. Sdělení, které vysílal mladým lidem před patnácti lety, je pořád živé.
Jsem rád, že na filmy Projektu 100 chodí hlavně mladí, to je jistá záruka i pro přijetí Vojtěcha. Byl jsem třeba na projekci v kinu Aero, kde ho mladé publikum vzalo moc dobře. Jako utajený řadový divák jsem viděl, že film přijali.

Přitom to vůbec není jednoduchý ani veselý film…
Těm, kdo musí mít všechno zjednodušené, vysvětlené, kdo nemají rádi tajemství, skrytý význam, poezii – těm asi dělá potíže. Někomu se zdá přísný.
Čili získá si pouze soustředěné lidi, třeba i proti jejich vůli, i když je to pomalé vyprávění, jako by za starých časů; ale jinak by nemohl být, jak jsem ho chtěl – nemohl by mít tu vnitřní důstojnost. A Petr Forman je v něm úžasný. Především díky jeho výkonu jsou věčná témata tohoto filmu: život – láska – smrt působivá, mladý člověk je pro ně otevřený, zajímají ho daleko víc než peníze, úspěch, nějaká korupce či co. Mládí je posedlé láskou, hledá smysl života, snaží se najít „toho pravého“ partnera. Chce i „krásně“ umřít.

Pro ten film jste objevil Petra Formana, myslím dospělého Petra - jako malá nezvedená dvojčata dováděli s bratrem Matějem v řadě filmů i televizních inscenací.
Byla to vlastně náhoda. Původně měl hrát Vojtěcha Martin Dejdar, ale dostal zrovna velkou roli v divadle a protože jsme točili až u rakouských hranic, bylo naprosto nemožné, aby dojížděl ze zkoušek na natáčení, bylo to příliš daleko. Už jsme si zoufali, vypadalo to, že všechno zkrachuje. A já si naštěstí vzpomněl na Petra Formana a ukázalo se, že to je šťastná volba. Nejen, že byl ve filmu skvělý, ale i proto, že měl ideální pracovní podmínky. Zrovna v té době totiž měl jít na vojnu a zrušil proto všechny aktivity. Napsali jsme na ministerstvo obrany, aby mu to odložili, a oni nám vyhověli. Takže Petr měl najednou úplně volno jen pro nás. Bydlel s námi a byl nám plně k dispozici.

Petr Forman hrál pak v Akumulátoru I a teď jde z role do role – v poslední době se např. objevil v Horem pádem, Vaterlandu, v Kousku nebe. Váš výběr herců bývá vůbec dost netradiční, třeba do Žiletek jste obsadil muzikanta Filipa Topola…
Říkal jsem si, že když mi to vyšlo s nehercem Petrem Formanem, s ním by se to mohlo taky podařit. Líbil se mi svou nesmiřitelností, opravdovostí, svým nasazením. Sblížili jsme se, a zdálo se mi, že je škoda, aby byl jen autorem hudby. Zkusil jsem ho obsadit a snad to vyšlo.

Byl jste jedním z mála, kdo si došel – před zraky televizních kamer! - pro Plyšového lva za „nejhorší“ film roku. To chtělo dost odvahy, ne?
Ten plyšák za film Už mi patřil. Vznikl totiž z uražené reakce, když Žiletky nebyly přijaty tak dobře, jak jsem si představoval. Ublíženě jsem si řekl, já vám ukážu, když chcete komedii, udělám ji! Ale z křeče ani uražené ješitnosti se nic pěkného nevytvoří. Takže já si o to koledoval, proto jsem si pro tu ostudu i přišel. Ale asi to bylo špatně, hodně jsem si tím ublížil. Tím jsem si nechal plyšového lva přišít jakoby navždy. Lépe děláte, když se tváříte, že jste to dostal nespravedlivě, že je to podvod nebo něčí pomsta. Já dal najevo, že to přijímám, že je to v pořádku, což se moc nenosí. Vytvořil jsem o sobě dojem problémového člověka.

A nejste?
Asi jsem, protože se necítím dobře v žádném systému. Komunismus mě hodně štval, ale ten kapitalismus, co teď máme, je taky zvláštní. Například systém shromažďování financí na filmy je bídný a často nedůstojný.

Daří se vám to?
Moc ne, neumím to, navíc dělám filmy, které se nepodřizují běžnému vkusu, nerad dělám ústupky, nerad přikyvuji na požadavky „líbivosti“. Do mých projektů tedy peníze moc netečou.

Nicméně jste natočil jeden z nejpozoruhodnějších a nejhlubších filmů roku 2002 – Smrady.
Však to taky bylo obtížné. Pořád se mnou šla pověst plyšového lva, producenti za mnou s nabídkami nechodili. Přitom já točím poměrně levně, obrovské produkce se mi nelíbí, zdá se mi, že to je až trochu nehorázné, že by ty peníze měli dát spíš přírodě nebo lidem, co jsou v sociální tísni, než aby se vyhazovaly na superspektákly.

Pro Smrady jste opět objevil výraznou hereckou osobnost, Petru Špalkovou. Hrála vůbec předtím ve filmu?
Nehrála, to je fakt. Přitom je výtečná herečka, moc se mi líbila na divadle a řekl jsem si – tu chci. A vidíte, to byl jeden z problémů, proč se na Smrady tak těžko sháněly peníze. Producenti chtěli nějakou známější filmovou herečku a taky říkali, že Petra je na tu roli mladá, že ještě nemá děti, takže to nemůže zahrát, neprožije to. Ale vždyť právě proto je herečka, aby to zahrála!

Jak jste se dostal k rodinnému tématu?
Jednou jsem si v nějakém odborném časopise přečetl, že rodina už dnes do filmu nepatří, že to téma je pouze televizní záležitost. Byla to pro mě výzva - proč by rodina do filmu nepatřila? Vždyť když se to udělá dobře a ne placatě „bakalářsky“, naopak to může být skvělé. Ten kritik neměl pravdu, stanovovat taková vnější pravidla je hloupost; nic se nemá pojímat jako dogma, měli bychom být spíš otevření, předpokládat, že je všechno možné.

Text Terezy Boučkové vás v tom utvrdil…
Myslím, že v příběhu Smradů je rodina velmi silná. Když jsem si ho přečetl, získal jsem k ní náklonnost, a řekl jsem si, že takové rodiny je třeba podpořit, povzbudit. Ten příběh měl lidem ukázat, že právě skutečnost, že v té rodině je každý odjinud, ale přesto chtějí být všichni spolu, je úžasně cenné. Je to hodnota, jenž se opomíjí a podceňuje. Česká společnost si málo váží rodiny. Pokud jde o mě, čím jsem starší, tím víc pro mě rodina znamená.

To myslíte osobně nebo filmařsky?
Filmařsky i osobně. V mé rodině máme velice dobré vztahy, naše děti jsou čerstvě dospělé, už nás tak trochu opouštějí. Trochu si se ženou stýskáme, proč jsme jich neměli víc. Mysleli jsme si tenkrát, že si to finančně nemůžeme dovolit. Ale už dávno víme, že to je úplně jedno, protože na dítě vždycky zbude. Je mi líto, že nás není aspoň sedm! Rodina je pořád dobrá, solidní instituce. Kdo vás podpoří – když ne váš člověk? Tím nemyslím jen stáří, kdy budete potřebovat péči, ale oporu pro každý den. Je důležité mít doma otevřenou atmosféru, nejen se prsit úspěchy, ale taky moct říct, je mi ouvej, nedaří se mi, nevím si rady. A právě pro tyto okamžiky potřebujete najít v rodině oporu.

Filmová rodina v Smradech fungovala dobře - myslím, že tohle pozitivní poselství bylo jedním z hlavních důvodů úspěchu filmu. Lidé potřebují příznivé zprávy a příběhy, které dobře dopadnou.
Jsou to přitom vlastně jen všední lidské a „rodinné“ situace. Ale z těch se skládá ten obyčejný neobyčejný život.

Už řadu let spolupracujete v tandemu s Terezou Brdečkovou na pořadu Ještě jsem tady, který se teď skoro po dvouletém „zmrazení“ zas šťastně vrátil na obrazovku.
Ale vrátil se podmíněně! Jen nám dali možnost odvysílat některé rozhovory, které jsme měli v zásobě a nestihly se uvést. Pod názvem Já jsem tady se měly vysílat do června, kdy se rozhodne, zda budeme točit dál. Mám velkou úctu ke starým lidem, myslím, že jsou dneska biti ještě víc než rodina. Všimněte si, jak se u nás obecně strašně špatně mluví o starých lidech. Pořád slyšíte „bába“, „dědek“ - a zní to jako nadávka. Jako by byla řeč o nepříteli, který se musí vyhubit, aby tu nezacláněl, aby se na něj ostatní lidi nemuseli koukat
.
Vy jste přitom v tomto pořadu objevili spoustu moudrých lidí, kteří měli a mají pořád co říct! O sobě
i o světě, o tom, jak jde život.

Taky si myslím. Jsou to lidé s cennými životními zkušenostmi a zážitky a většinou se dopracovali velkého osobního nadhledu a moudrosti. Jsou vnitřně velice svobodní, nepředstírají, nedělají se hezčí a mladší, nebojí se, že si svými výroky uškodí. Taky bych se chtěl dožít takové vnitřní svobody.
Ta setkání jsou zřejmě pro vás obohacením.
Velice. A myslím, že nejen pro mě. Já si možná naivně myslím, že kdyby se mládež na středních školách nebo ve vyšších ročnících základek mohla s takovými starými lidmi setkat, nebo aspoň vidět ty televizní portréty, možná by k nim ztratila nevraživost a nedůvěru, objevila by, že jsou zajímaví, a že jim mají co říct. Hlavně proto bych byl rád, aby pořad pokračoval. Starých moudrých lidí je dost, měli bychom koho točit ještě mnoho let. Většinou jsou to osobnosti, které veřejně nevystupují, a naším pořadem vzniká databáze hodnotných lidí, jakási pokladnice svého druhu.

A teď z jiného soudku: Jak se stalo, že jste začal natáčet zábavný program Na stojáka! pro HBO? To je úplně něco jiného než co jste dosud dělal.
Upřímně? Nabídku jsem dostal v době, kdy jsem byl v dluzích a bez práce. Takže nemohlo být žádné zdráhání, zda brát - nebrat. Samozřejmě, že je to něco jiného a nejdřív jsem měl strach, abych to nepokazil. A brzy se mi to začalo líbit. Mám výhodu, že jednotlivá čísla umělcům dopředu neupravuji, jen radím a doporučuji. Teprve ve střižně tvoříme, skládáme, případně krátíme, komponujeme k sobě. Jinak jsou vystoupení postavena na nich, každý si vystaví a nazkouší číslo sám a pak přijde a riskuje svou kůži a své jméno. Kaskadéři… A je to moc pěkná práce, přináší spoustu napínavých momentů. Ačkoliv se zdá, že lidé „od zábavy“ jsou si velmi podobní, není to pravda.

Je takové „bavičství“ náročné?
Myslím, že nejnáročnější je odhadnout vlastní síly. Každý umělec má k dispozici jen mikrofon a diváky, a ovšem svůj um a talent. A – co je nejdůležitější - svou upřímnost, schopnost a ochotu dát se publiku nebo nedat. Našima rukama projde velká spousta takových bavičů, a většina se v sestřihu nakonec neobjeví, protože číslo se jim nepovedlo. Často právě proto, že nebyli vůči divákům dost upřímní. Také se zapomíná, že dobrý bavič potřebuje charisma, a to každý nemá, to je dar od Boha. Umět pouze vyprávět vtipy nestačí. Divák se nedá ošidit. Pokud jen vrháte do prostoru anekdoty, to zpravidla nefunguje. Musíte navázat kontakt, vysílat ty správné vlny, najít nějakou společnou půdu. Pak je divák ochoten jít s vámi tam, kam ho vylákáte. Takže je to disciplina hezká i odvážná.

Nevadí, že je převzatá z amerického hospodského prostředí?
Převzatá je, ale mohla by se tu ujmout. Mně osobně se líbí, byl jsem nadšen Formanovým filmem Muž na Měsíci o Andy Kaufmannovi, což byl jeden z legendárních přeborníků této discipliny. Osobnost baviče zde není toho druhu, že by někomu lezla do zadku, není to bavič, který chce rozesmát fekálníma vtipama, ale člověk, který vás provokuje nebo zkouší, má sarkasmus, je to šelma podšitá. A na to, abyste jeho humor vnímali, aby vám to „sepnulo“, potřebujete určitou úroveň.

Máte za sebou už řadu večerů, zdá se vám, že je v naší zemi dost opravdu dobrých showmanů?
Nelze spoléhat na to, že se objeví sto nových bavičů, ale věřím, že pár se jich vynoří. Pořad má měsíční intervaly, vybrat se do něj dá. A taky si myslím, že se budou vracet ti, kteří už obstáli a kteří jsou schopni rozvíjet nové postupy - třeba Tomáš Hanák. Pořad Na stojáka! bude doufám pokračovat, má příznivé ohlasy.

Připravujete i nové filmové projekty?
Dokonce několik. Ke dvěma už mám scénáře a doufám, že je natočím, jen nechci říkat předem, co to bude. Připravuji i další věci; dřív jsem dělal chybu, že jsem měl jen jeden námět, soustředil jsem se na něj, šel za ním jako beran a když mi to kleklo, málem jsem se zhroutil. Teď si pěstuju víc hříbátek, aby rostla a sílila a abych mohl to, které má v dané chvíli největší šanci, poslat na dostihovou dráhu.

Do rastru:
Režisér ZDENĚK TYC (1956) byl už během studií přirovnáván k Františku Vláčilovi, což podtrhl i poetikou svého absolventského filmu Vojtěch, řečený sirotek. Po tomto pozoruhodném, hlubokém snímku natočil vcelku příznivě přijaté Žiletky a komedii , za niž mu byl kritiky uštědřen Plyšový lev. Velmi úspěšný byl naproti tomu rodinný příběh Smradi natočený podle předlohy Terezy Boučkové o mladé rodině potýkající se s předsudky okolí i vnitřní únavou z neustálých konfliktů kvůli adopci romských dětí. Režisér dlouhodobě spolupracuje s publicistkou a moderátorkou Terezou Brdečkovou na dokumentárním cyklu Ještě jsem tady (nyní pod inovovaným titulem Já jsem tady) a s kanálem HBO na zábavném pořadu Na stojáka!

nahoru

DESET KRÁTKÝCH VZPOMÍNEK

Deset krátkých vzpomínek Zdeňka Tyce:

Co vám proběhlo hlavou, když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Nenávist, protože to nikdo neříkal s láskou.

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
33 -34. Klidná nebyla žádná. Asi jsem neklidný.

Co jste tehdy nejvíce záviděl(a) svým vrstevníkům?
Ženy, víno, zpěv.

Lhal jste jako dítě často?
Bohužel ano.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Nepěkně. Neprozradím jak, neboť někteří jsou již na pravdě boží a o mrtvých jen dobré.

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Kouřil jsem od 13 let a alkohol tabák předešel. Tak to i vydrželo.

Kdo byl váš dětský vzor?
Vinnetou.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?
Kruťárny od H. Ch. Andersena.

Pro jaké povolání jste se rozhodl(a) v první třídě a pro jaké po maturitě?
Potápěč. Filmový režisér.

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?
Dobré opakuji dodnes. A špatné taky...

 

Deset krátkých vzpomínek Ivana Trojana:

Co vám proběhlo hlavou, když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Tak moment, já byl dítě k sežrání!

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
Bouře a slunce mě provázejí od narození a během dospívání jsem se občas topil a někdy spálil. To už ale k tomu patří. Tím jsem to zároveň vysvětlil. Jsem dost konkrétní, ne?

Co jste tehdy nejvíce záviděl svým vrstevníkům?
Že jsou chytřejší, silnější. Naopak silnější a chytřejší. Ne: silnější, hezčí, že to uměj líp s holkama, chytřejší atd. Taky že umí hrát líp košíkovou. Tehdy to byla košíková, dnes je to basket.

Lhal jste jako dítě často?
Přiměřeně.Ale vždycky ve mně bylo něco z Mirka Dušína..no spíš z Jirky Metelky.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Když bylo nejhůře, tak táta kroužil pokojem a klepal, měl jím přesně určené místo, po nábytku. Tresty nebyly z 93,7 procent fyzické ale zákazové.

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Oboje asi tak ve 13 letech. Ale skutečně kouřit jsem začal až ve 20.

 

Kdo byl váš dětský vzor?
Ferda Mravenec. Janek z polského seriálu „Čtyři z tanku a pes“, můj bratr Ondřej, částečně Petr Dorazil, protože hrál dobře košíkovou a Konopásek, protože hrál ještě líp a taky byl malý jako já.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?

To už nevím. Možná Otesánek? Proč? Protože to už je skoro horor, ostatně jako mnoho pohádek.

Pro jaké povolání jste se rozhodl v první třídě a pro jaké po maturitě?

Po maturitě DAMU. A v první třídě mě často bolela ručička při psaní, tak to bylo asi něco od nohou. Asi fotbalista?

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?
Spoustu věcí. Ale už mě bolí ručička.

 

Deset krátkých vzpomínek Terezy Boučkové:

Co vám proběhlo hlavou, když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Asi, že jsou pitomí... Holky ale moc často smrady nazývané nebyly.

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
Příliš bouřlivá léta jsem neprožívala, protože jsem bouření neměla v povaze. A taky jsem měla bouřlivou sestru a ta vlastně bouřila za mě. Občas mě někam odtáhla, já se tam opila (měla jsem vedle ní komplex méněcennosti, protože ona byla hrozně krásná a vtipná), a pak už si nic nepamatuju.

Co jste tehdy nejvíce záviděl(a) svým vrstevníkům?
V dobách puberty jsem svým vrstevnicím záviděla, že jsou štíhlé, trpěla jsem totiž bulimii (tehdy se o tom ještě nic moc nevědělo). A taky, že mají pěkné věci na sebe.

Lhal(a) jste jako dítě často?
Já byla vždycky bojovnicí za pravdu – když šlo o podstatné věci. Ale když jsem dědovi vypila skoro celou láhev vodky,  co měl v lednici a šetřil si ji pro přátele, aby je měl čím uctít, tak jsem mu s klidem nakecala, že se vypařila.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Vzhledem k tomu, že jsem se sama učila a nějaké děsné bugry nedělala, tak trestání  ani nebylo nutné. Ale když jsem byla drzá (bojovnice za pravdu tím trochu trpí), tak jsme se s mámou honily okolo stolu. Byl kulatý a máma měla v ruce vařečku.

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Tabák ve dvou – to mě nutil kouřit brácha. Alkohol v pubertě, to mě učila ségra. Potom jsem dost popíjela sama a ztrácela ty komplexy.

Kdo byl váš dětský vzor?
Máma.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?
Měla jsem pohádky strašně ráda a dlouho jsem četla jenom je. Nesnášela jsem strýčka Jedličku.

Pro jaké povolání jste se rozhodl(a) v první třídě a pro jaké po maturitě?
V první  třídě i  po maturitě, vždycky jsem chtěla být herečkou. S mezidobím, kdy jsem chtěla být zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby (strašně jsem se zubaře bála).

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?


Nic bych si v životě nezopakovala. Beru to tak, že co bylo, bylo. No a co není, může být... Anebo taky nemusí. To překvápko je na životě docela fajn, když moc nebolí.

Deset krátkých vzpomínek Michala Němce:

Co vám proběhlo hlavou když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Nevzpomínám si, ale zřejmě se mě to příliš nedotýkalo. Kdyby mi to
někdo řekl nyní připadal bych si mladý.

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
Všechna byla bouřlivá. Vysvětluji si působením různých chemických
procesů.

Co jste tehdy nejvíce záviděl(a) svým vrstevníkům?
Zřejmě nic zásadního, jen jednomu kamarádovi originál americké džíny,
ale těch se mi později z Tuzexu také dostalo

Lhal(a) jste jako dítě často?
Domnívám se, že jsem lhal vcelku přiměřeně, říkejme tomu občas.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Maminka mě řezala šňůrou od žehličky - velmi účinné.

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Tak v 9 letech jsem ucucával tatínkovi pivo ze džbánku, tabák mě nějak
tak míjel.

Kdo byl váš dětský vzor?
Béďa z naší ulice - uměl říkat řeči a byl drsnej.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?
Na pohádkách jsem nesnášel pouze to, že vždycky skončily.

Pro jaké povolání jste se rozhodl(a) v první třídě a pro jaké po maturitě?
V první třídě to byla klasika - tedy popelář, ten co nosí popelnice a
jezdí vzadu na schůdku (ještě teď cítím to nadšení). Po maturitě jsem chtěl být zemědělcem.

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?
S tehdejším tělíčkem a nynější hlavičkou klidně všechno.

 

Deset krátkých vzpomínek Patrika Hoznauera:

Co vám proběhlo hlavou, když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Poprvé, co mě někdo nazval smradem, bylo v souvislosti s filmem Smradi, takže film Smradi.

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
Před rokem a půl se nám narodil syn. To mě docela zklidnilo.

Co jste tehdy nejvíce záviděl(a) svým vrstevníkům?
V mých vzpomínkách jsme si tenkrát nějak nezáviděli.

Lhal(a) jste jako dítě často?
Podle mé matky jsem byl odporně upřímný.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Domácí vězení (zaracha).

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Ve 14 letech dědovu slivovici a tabák záhy poté.

Kdo byl váš dětský vzor?
Rychlé šípy a Timur a jeho parta.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?
Takovou neznám.

Pro jaké povolání jste se rozhodl(a) v první třídě a pro jaké po maturitě?
V první třídě jsem chtěl být popelářem a po maturitě jsem hlavně nechtěl být tím co jsem vystudoval.

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?
Všechno kromě vojny.

 

Deset krátkých vzpomínek Vratislava Šlajera:

Co vám proběhlo hlavou, když vás někdo z dospělých nazval Smradem?
Poprvé mě smradem nazval až Zdeněk Tyc, když referoval k štábu filmu Smradi. Potěšilo mě to, protože Zdeněk už je určitě dospělý.

Která léta během dospívání byla nejbouřlivější. Která byla klidná?
Máte proto nějaké vysvětlení?
Zatím nevím. Ještě bych chtěl pár let dospívat, bouřlivě i klidně. Stále hledat nová a nová vysvětlení…

Co jste tehdy nejvíce záviděl svým vrstevníkům?
Záviděl jsem svému spolužákovi, že se může dívat pozdě v noci na televizi a tedy zná spoustu filmů. Vždycky jsem předstíral, že jich taky spoustu znám a vymýšlel jsem si je. Až nedávno jsem zjistil, že on taky.

Lhal jste jako dítě často?
Několikrát jsem se pokusil, ale nikdy mi to nešlo.

Jak vás rodiče trestali, když bylo nejhůře?
Nejhorší bylo, když se mnou maminka nemluvila.

V kolika letech jste poprvé ochutnali tabák a alkohol?
Tabák jsem poprvé jedl asi v sedmi letech. Kouření a pití přišlo někdy v sedmnácti. Ale brzy jsem toho nechal. Dávám přednost pití kávy.

Kdo byl váš dětský vzor?
Timur a jeho parta. Líbilo se mi, že pomáhají lidem ale nikdy to nepřiznají. A pak jsem si vymyslel svého vlastního hrdinu – vypadal jako já, ale dělal jen ty nejlepší věci. Toužil jsem být jako on. Dodnes se mi to nepovedlo.  Vždycky si ho představuji o něco lepšího, než jsem já.

Kterou pohádku jste nesnášeli a proč?

Nikdy jsem pohádkám nepropadl, ale nepamatuji se, že bych měl nějakou opravdu nerad. Jednou mě trochu vyděsila zaseklá gramofonová deska s nahrávkou čtené pohádky. Ale která to byla, už nevím…  Ale určitě vím, že jsem měl rád pohádky bratří Grimmů a H.CH. Andersena. A taky Malého prince, ale to je vlastně pravdivý příběh…

Pro jaké povolání jste se rozhodl v první třídě a pro jaké po maturitě?

V první třídě to byl kosmonaut. Po maturitě filmový producent. A když se ani jedno z toho nepovede, budu prodávat knížky. Máme to v rodině.

Co byste si z dob dospívání rádi zopakovali a co ne?
Neopakoval bych nic. Podruhé by to byla nuda. Chci pokračovat.

nahoru

 

Ponrepo
Rozhovor se Zdeňkem Tycem

Sešli jsme se v kině Ponrepo. Abychom nebyli nikým rušeni, usadili jsme se přímo v promítacím sále, kde jsme téměř hodinu vedli rozhovor na téma režisérova posledního filmu Smradi (2002). Příběh o mladých manželích, kteří mají vlastní dítě a dva adoptované syny romského původu, získal na letošním plzeňském festivalu Finále hned tři ceny (Zvláštní ocenění Kodak Vision za mimořádný počin, Divácká cena Prazdroje, Cena časopisu Cinema pro nejlepšího herce). Ještě před tím si odvezl z Istanbulu cenu za režii. Zdeněk Tyc s velkou ochotou odpovídal na každou otázku a je jen škoda, že omezený rozsah příspěvku dovoluje vybrat jen některé z nich.

Pane Tyci, jak jste spokojen s dosavadním úspěchem Smradů?

Jsem spokojený, protože ze začátku jsem bojoval s nedůvěrou a argumenty, že je to film nedivácký, na který nikdo chodit nebude (to mi tvrdila hlavně Česká televize). Dokonce jsem se setkal s názorem, že musíme být překvapení, že jsme vůbec nějaké ceny získali. Já až tak překvapený nejsem. Bez jakékoliv samolibosti si myslím, že Smradi jsou dobrý film a možná budu působit až neskromně, když řeknu, že jsme mohli získat těch cen i víc. V Plzni jsme v hodnocení poroty prohráli s Pupendem těsně, uškodil nám názor, že náš výchozí materiál nebyl film, ale digitální pásek. A že takový film nemůže být oceňovaný, protože by to poškodilo kinematografii do budoucnosti. Což je jistě velmi sporné. Vždy záleží na tom, jaká se sestaví porota.

Když film přicházel do kin, objevila se v Respektu kritika Dominiky Prejdové, která Vás natolik rozladila, že jste pak spolu vystoupili i v televizním pořadu Síto.

Když jsem si přečetl její recenzi, která se jmenovala Případ rozbitého okna (Respekt č.29/ 2002, s. 20), tak se mi zdála nepřesná a mnoho jejích argumentů jsem nepřijal. Rozhodl jsem se na ně reagovat, ale nikoliv kauzou přes noviny. Napsal jsem jí osobní dopis a odnesl ho do Respektu. Nechal jsem na sebe kontakt a ona mi odepsala. V dopise znovu potvrzovala svá stanoviska. Po čase Smrady velmi ostře napadl v Editorialu časopisu Týden Dalibor Balšínek (Týden č. 40/ 2002, s. 3). V Sítu toho využili a do večera, kde se hodnotili čtyři filmy, pozvali slečnu Prejdovou a mě jako hosta. K oné recenzi jsme se však přímo nedostali, protože moderátor M.C.Putna položil obecnou otázku, zda tvůrce má reagovat na kritiky, nebo ne. Své jednání zpětně hodnotím jako unáhlené a zbytečné. V Týdnu jsem byl však pobouřen tím, že pan Balšínek přirovnával film k bolševické agitce. Moc mi to vadilo, protože autorka scénáře Tereza Boučková nemá s tím bolševismem vůbec nic společného. Podepsala Chartu a za normalizace měla velice těžký život. Tak jsem se mu ozval (Týden č. 41/ 2002, s. 6), ale on to mazaně využil proti mě. Snad se poučím, spory tohoto druhu nikam nevedou.

A byla nějaká kritika, která vás potěšila?

Je to paradoxní, ale právě v Týdnu kritika Pavla Mandyse (Týden č. 40/ 2002, s. 81). V časopise Premiere byl zajímavý ohlas Tomáše Baldýnského, na kterém mně vadilo, že - byť Smradům přiznává kvality, zejména co se týče divácké nepodbízivosti - píše o filmovém podvodu. Tomu jsem nerozuměl, ale když jsem s ním potom sešel, tak jsme si to vysvětlili. Redakčním krácením jeho recenze byla zkreslena myšlenka, že - když je film tak skromný a finančně nenákladný - uvítal by u něj ještě o něco střídmější obraz. Bez kamerových jízd, jeřábových záběrů a nadhledů, které Baldýnský považuje za prostředky uměleckého filmu, mezi něž Smrady neřadí. Chápe je jako film s poselstvím, kterému by seděla ještě přísnější dokumentaristická podoba. Tento názor akceptuji, ale nikoli formulaci, že jsme se dopustili filmového podvodu, my byli poctiví. (… a dopouštějí se jediné falše, kterou ve Smradech najdete – citace z Premiere č. 9/ 2002, s. 92)

Slyšel jsem názor, že Smradům schází vaše téma. Že jste si vzal cizí scénář, který jste zpracoval bez osobního vkladu, který byl patrný u vašeho prvního a dosud nejlepšího filmu Vojtěch, řečený sirotek.

Vojtěcha mám rád, ale když přišel do kin (1989), dostal jsem nálepku “druhý Vláčil”. Já si díla Františka Vláčila nesmírně cením, a kdybych se spokojil s danou škatulkou, cítil bych se nedobře, jako při chlubení cizím peřím. Nejsem Bohem obdařený filmař jako on. Musel jsem jít tedy sám za sebe, a tak vznikly Žiletky (1993) a po nich omyl s filmem UŽ (Plyšový lev 1996). Když jsem pak se Smrady obcházel české producenty, nenašel se nikdo odvážný, který by na ně slyšel. Měl jsem pocit, že se se mnou už nepočítá. Ale já jsem chtěl natáčet, i když jsem měl pověst mrtvého muže. Chtěl jsem vstát. Byl jsem svým způsobem i osvobozený od přemýšlení, zda daný projekt má něco společného s linií Zdeňka Tyce, nebo nemá. Vnímal jsem ho jako návrat ze záhrobí s tím, že budu točit tak, jak uznám za vhodné, jak bude pro film nejlepší. Proto jsem spoustu formálních nápadů potlačil nebo od nich upustil. Říkal jsem si, že by to nebylo vůči dané látce fér, předvádět se, že důležitá je ona rodina, jejich snaha se při všech odlišnostech tolerovat, pomáhat si, mít se navzájem rádi.

Ve Smradech hraje vynikajícím způsobem roli tatínka Šíra Ivan Trojan (Český lev 2002, Cena časopisu Cinema 2002). Jak se Vám s ním spolupracovalo?

Měl jsem z něj velmi dobrý dojem. Ivan je kvalitní herec a myslím, že i charakter. Nad filmováním hodně přemýšlí, byť se před kameru postavil relativně pozdě. Věnoval se divadlu, hrál především Na Vinohradech, a zdá se mi, že právě tam, na oné nepříliš dobré scéně, se naučil technice jakéhosi drobného ozáření. Umět si roli připravit po svém, vpašovat do filmu nějaký znak, kterým se budu lišit od ostatních. Oproti aktivní Petře Špalkové, která zde vytvářela svou první velkou filmovou roli, se on držel spíše zpátky, což při zkouškách a samotném natáčení působilo trochu podivně. Já jsem s tím zápasil, stejně jako Petra. Po sestřihu se ale ukázalo, že - aniž by se s námi na tom předem domluvil - použil onu vinohradskou fintu. Jednoduše si udělal něco pro sebe. Ve výsledku to však filmu sluší.

Děkuji za rozhovor.

Tomáš Hála – 29. dubna 2003
nahoru

Všichni bychom měli být řidiči newyorských autobusů

- rozhovor se Zdeňkem Tycem nejen o jeho novém filmu Smradi

I. Řečeno na rovinu - lhali jsme!

Jaké má režisér pocity, když se po sedmi letech vrací k celovečerní tvorbě?
Všelijaké. Po přečtení první verze scénáře jsem byl oslněný a zmatený.

Jak jste se ke scénáři vlastně dostal?
Přinesl mi ho starý přítel Jiří Soukup. Kdysi jsme spolupracovali na filmu Vojtěch, řečený sirotek.

Pod scénářem je ale podepsaná Tereza Boučková…
Přesně tak. Je hlavní autorka a měla i svou představu režiséra.

Byl jste jím od počátku vy?
Ne. Chtěla Jana Svěráka.

Nakonec vše dopadlo jinak…
Byla to komplikovaná výzva. Po přečtení jsem měl pocit, že nejsem pro scénář vhodný kandidát, ale ještě týž večer si mě filmová rodina Šírových získala. Nechtěl jsem se s nimi rozloučit a to mimochodem trvá dodnes. Společně jsme s Terezou Boučkovou a Jiřím Soukupem pokračovali v trojici. Verze stíhala verzi.

Uvědomil jste si úskalí, které přináší látka s osobním tématem?
Ne. I kvůli tomu jsem se s autorkou občas rozešel. Bylo to těžké pro oba a pro Terezu možná ještě těžší. Snažil jsem se jí vysvětlit, že netočíme autobiografii její rodiny, ale tím, že se natáčelo ve vsi, kde žije, získávala opačný dojem.

Proč to nešlo někde jinde?
Vráž u Berouna je nenahraditelná ves! V rámci pětiletek kdosi mocný brutálně oddělil místní hřbitov od vsi dálnicí. Spojovací most mezi samotami a zbytkem vesnice je klíčovým znakem filmu. Podobný most jsem se pokoušel najít někde jinde, ale je to zřejmě jediný originál svého druhu v republice. V literárním scénáři zdaleka nehrál takovou roli. Dojížděl jsem za Terezou, procházel se po okolí a úplně jsem si ho zamiloval. Stal se mým základním kamenem.

Most ve filmu spojuje nebo rozděluje?
Rozděluje dálnice a most je snad nadějí.

Je ve Smradech další stejně důležitý vizuální motiv?
Kostel na návsi. Ještě přesněji: žíly a stíny stromů, které ho obklopují. Všiml jsem si jich náhodou při jednom slunečném podvečeru. Bílé zdi kostela se staly projekční plochou a představa zvolna stoupající kamery zastavené na dvou cifernících hodin získala podobu zásadního obrazu. Dvojí čas naznačil rozdílnost v mentalitě starousedlíků a Šírů.

Filmový konflikt měl však autentické kořeny. Nakolik bylo nutné zastírat před místními, že autorkou scénáře je Tereza Boučková?
Zcela. Na rovinu řečeno - lhali jsme! Před starostou, přede všemi. Pak ovšem sama Tereza v novinách přiznala, jak se věci mají a vše se provalilo. Snad díky tomu, že jinak jsme se chovali slušně, nám bylo odpuštěno. Plánujeme pro místní zvláštní projekci.

Spor uvede do pohybu střet, v jehož podtextu je také strach před  odlišností. Odkud se podle Vás tento pocit ohrožení bere?
Žít s někým, kdo je "jiný", je složité. Proč by ale měl člověk dostat něco zadarmo? Překonat počáteční nejistotu, snad až odpor, má smysl. I když nenastane soužití, tato zkušenost má význam. Musíme se v multikulturnosti trénovat. Jednou jsem prožil v New Yorku zajímavou příhodu. V jejich městském autobusu cestovala skupinka Peruánek. Mladičké, možná patnáctileté matky s houfem dětí vypadaly, jakoby vypadly z dokumentu o třetím světě. Byly pro všechny ostatní zjevením: jak autobus jel, neustále padaly na zem, ale smály se, dováděly, žily život. Řidič byl nervózní, neustále se otáčel, ale nezakročil. Co víc: jeho původně pobouřený obličej prošel metamorfózou. Časem se proměnil na vstřícný a slunečný. Všichni bychom se občas měli stát řidiči newyorských autobusů...

II. S dětmi se točit nedá!

 

Prý Vám při natáčení hodně pomohli Dušičky? Jak to bylo?

Jo, dušičky jsou dobrý! Natáčení bylo rozděleno na dvě etapy. Obě byly původně naplánovány na jiné termíny. Podzimní natáčení mělo začít o svátku Všech svatých. Představa, že pozůstalým bráníme v přístupu na hřbitov, kde se odehrává jeden z prvních obrazů, byla nepřijatelná. Posunuly jsme tedy první natáčecí den o týden dopředu. To nám téměř zázračně pomohlo. Díky tomu nás těsně minulo deštivé počasí a to samé se opakovalo v zimě. Sníh roztál s posledním natáčecím dnem.

Štáb čítal několik málo lidí. To se týkalo celé výroby. Jak obtížně se sháněl producent?
Jedním z klíčových momentů vzniku filmu bylo přidělení grantu radou Fondu kinematografie. Psalo se jaro 2000 a vše vypadalo růžově. Charakter látky se nám jevil natolik veřejnoprávní, že o spoluúčasti České televize jsme vůbec nepochybovali. Byl jsem naivní! Většina dramaturgických skupin nebrala grant jako známku kvality, ale naopak jako porušení systému. Tvůrci mají nejprve uzavřít dohodu s ČT a teprve po schválení ve skupině usilovat o grant. Zažil jsem pár učebnicových podrazů a nakonec jsem se ve šťastné chvilce setkal s Vratislavem Šlajerem. Bylo to na festivalu v Karlových Varech. Je symbolické, že se sem po roce s Vráťou vrátíme. Na letošním festivalu bude film uveden v soutěži.

Zlí jazykové tvrdí, že je ještě student FAMU...
Ano, ale žádný zelenáč. Jeho společnost Bionaut má za sebou několik zajímavých počinů např.: celovečerní dokument Hry prachu, představení pro Laternu magiku Grafitti.

 

Ale Česká televize se nakonec na filmu podílela…

Ano. Projekt se líbil dramaturgovi Bedřichu Ludvíkovi a nakonec se koproducentem stala tvůrčí skupina Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Dalším koproducentem je společnost Universal Production Partners.

Co obsazení?
Již léta obdivuji Petru Špalkovou. Ve své první velké filmové roli mně nezklamala a podle mého názoru je výborná. A Ivan Trojan je velká jistota.

V krátké scéně jste Petru Špalkovou dokonce „svlékl“. Musel jste ji hodně přemlouvat?
Ne, nešlo o žádnou lascivní scénu. Normální manželský sex.

Narozdíl od ložnice je základní škola zobrazena jako až příliš živé místo. Pomohli k tomu i vlastní zážitky?
Pravda, za prezidenta Novotného býval ve třídě větší klid. Ty časy jsou naštěstí dávno pryč. Dnešní diváci - zvláště v dětském věku - by kašírovanost a plakátovost neodpustili. Netěší mě nadužívání vulgárních slov, ale nebylo jiné cesty.

Dostáváme se k dětem…

S dětmi jsem nikdy nepracoval, a proto mi bylo jasné, že to bude dvojnásobně těžké. Byl to desetkrát těžké. S dětmi se točit nedá! Scénář předepisoval poměrně nízký věk hlavních dětských představitelů (5,8,11). Nejstarší kluk Šírových má být poloviční Rom, prostřední úplný a nejmladší má šišlat! Navíc scény se psy! Ty jsem škrtl. Nejsem magor. Po složitých výběrech se podařilo najít optimální variantu.

Naťuknete aspoň jednu adrenalinovou situaci?

Jeden den jsme točili od rána do večera a nic. Čtyřiatřicetkrát a ani metr! Jak pravila vedoucí natáčení Barbora Fabiánová: vytočili jsme hodně metrů a trpělivosti. Druhý den ještě osmkrát!

Pro kameramana Patrika Hoznauera to byl celovečerní debut, proč on?
Pochopení a respekt k tématu jsou důležitější než zkušenost. Nechtěli jsme efektní kameru, která by strhávala a odváděla pozornost diváka. Patrik znamená stejnou oporu jako ti, které jsem už jmenoval.

III. Zázrak nemůže mít nikdo pod kontrolou

Která scéna byla nejnáročnější z produkčního hlediska?

Asi noční natáčení na dálnici. Vyžadovalo spoustu povolení, ale i ostražitosti. Při nekázni řidičů a temperamentu našich malých herců jsme získali třaskavou směs.

A která scéna byla herecky nejnáročnější?

Obraz šťastné večeře. Kamera jakoby uprostřed kruhu v jednom dlouhém záběru sleduje rodinu. Bylo zapotřebí sladit mnoho různorodých hereckých akcí. Navíc se jednalo o všech pět členů rodiny, kteří se při natáčení sešli poprvé pohromadě. Za třetí - záběr vyžadoval poměrně přesnou práci s rekvizitami.

Ve filmu je pět neobvykle dlouhých záběrů členů rodiny. Jak vás to napadlo?
Scénář Smradů byl od začátku velice upovídaný. Při veškeré snaze redukovat tento nefilmový prvek, jsme se dostali někam na šedesát procent textu a dál nebylo možné jít. Dialogy ostatně k Smradům patří. Tyto záběry byly určitou protiváhou upovídanosti. Všichni se jich bály, autorka, herci, o střihačovi nemluvě. Časový teror a jejich nesnesitelnost nese dvojí emoci. První je spojena s průběhem děje a vnímáním filmu v kině. Tu druhou, alespoň v to věřím, si divák odnese a vybaví se mu při vzpomínce na film. Citlivý divák (a to je každý divák, když chce a když se to po něm chce), dostane pohlednici naší rodiny. Desatero očí.

Nakolik aktivní roli přisuzujete divákům při sledování filmu?
Velkou. Mám starou zkušenost, že vnímání jakéhokoliv uměleckého tvaru vyžaduje nasazení. Divák si může každý zážitek zvětšit, obarvit, ale není to zadarmo. Sedět a čekat, co se se mnou stane, k cíli nevede.

Na co by si tedy divák měl dát u Smradů pozor?
Ve Smradech je pro pochopení klíčová role rodiny. Snažil jsem se ukázat věci konkrétně, přesvědčivě, byť mi to trvalo třeba hrozně dlouho. Myslím tím základní poučky o expozici, které nabádají ke snaze být co nejrychlejší. V tomto případě by vyžadovaly rodinu zmapovat během prvních pár minut filmu. U nás to tak nešlo. Rodina se sejde v plném počtu někdy okolo pětadvacáté minuty, a přesto je to tak správně. Každý se liší a to musí divák vstřebat postupně. Snažily jsme se působit na diváka trvalou přesvědčivostí hereckých výkonů i situací.

V čem to je, že filmové kouzlo někdy funguje a někdy ne?
To kdybych věděl! Je to jistá forma alchymie a nikdo nemůže mít zázrak pod kontrolou. I slovutní filmoví mágové občas selžou.

Jaký je váš vztah k magickým a intuitivním záležitostem?
Veskrze kladný a silnější než dřív. Po Smradech se cítím jako trouba zvláštních dějů. Několikrát jsem udělal nečekaná rozhodnutí, zvláštní kroky. Jen proto, že jsem vyslyšel jakési náznaky. Naučil jsem se poslouchat vnitřní hlas.

IV. Nejsem nepřítelem příběhu

 K jakému stylu vyprávění inklinujete?
Nejsem nepřítelem příběhu, ale není pro mě primární. Prožitek stavím výše. Jako divák jsem nejšťastnější ve chvíli, kdy mám chytře rozdané karty a začne se dít něco nepopsatelného a neuchopitelného. Samozřejmým předpokladem jsou herecké typy a jejich mistrovství. Tam někde začíná třetí nebo čtvrtý rozměr filmu. Když se sem dostanu, chci, aby nenastal konec.

Jaké máte rád konce?
Nepokažené. Nemám rád konce rozmazané, zbabělé, falešné, čímž myslím rádoby chytrý závěr, lacinou pointu. Držím palce všem tvůrcům, aby právě koncem nesmazaly nebo nezrušily předchozí kouzlo. Mnozí mistři to zvládají.

Co Vás jako malého diváka na kině nejvíc přitahovalo?
Můj první zážitek byl otřesný. Prožil jsem ho s matkou na filmu Poklad na stříbrném jezeře. Všemu jsem věřil. Křičel jsem, plakal a nechápal, že okolní diváci mohou být tak chladní. Matka mě chtěla několikrát vyvést. Vzdala to a jenom mně napomínala a dusila. Moji reakci cítila jako potupu. Nakonec řekla, že už se mnou nikdy do kina nepůjde, což také dodržela. Dál se to nelepšilo. Po několika letech jsem natolik prožíval dobrodružný film o pirátech, až jsem měl představu blízké smrti. Začal jsem si sahat na čelo a cítil teplotu okolo padesáti stupňů. Ačkoliv mě děj strhával a toužil jsem vědět, jak vše dopadne, byl jsem takový posera, že jsem z kina odešel a zachránil si život. Třetím klíčovým filmem je Zvětšenina. Dodnes jsem ji viděl asi třicetkrát. Takových osmadvacet zářezů mám z doby, kdy se u nás hrála poprvé. Byla to druhá polovina šedesátých let. Lístky nebyly drahé a já na ni chodil znovu a znovu. Ničemu jsem nerozuměl a nic jsem nechápal, ve filmu jsem se čím dál tím víc zamotával. Neustále jsem o něm diskutoval a rozebíral ho. Musel jsem být nesnesitelný.

Jste ještě dnes nesnesitelným divákem? Uděláte si čas na současnou filmovou tvorbu?
Film miluji. Jsem vášnivý divák a umím si svou lásku i odpracovat. To když absolvuji čtyři až pět projekcí denně. Kdo to nezažil, asi těžko pochopí. Hodně se tak děje na festivalech, kdy touha vidět film nezakoupený do běžné distribuce, mobilizuje síly. Naposledy se mi tato milost přihodila letos na Febiofestu, kdy jsem pozdě večer, ale překvapivě svěží, viděl film Vůně zelené papaye. Jeho krásou jsem byl ohromen, doslova jsem si na něm pochutnal. Jedná se o čistý film, působí skrze obrazy, záběry, nádherně pracuje s časem - prostě štěstí. Ale abych dokázal svou nesnesitelnost, vrátím se k Zvětšenině. Duch doby, kdy vznikala díla tohoto typu a hřála se na výslunní divácké pozornosti, mi trochu chybí. Dnešní převažující tendence pobavit a zapomenout je slepá ulička. Někteří filmaři snad do ní nevstoupí nebo se dokáží vrátit.

Profese filmaře neoplývá přílišným klidem. Člověk ho však potřebuje, aby slyšel svůj vnitřní hlas. Jak to řešíte?
Umím se uklidnit, přesněji musím to umět. Jsem rád sám a když se samoty nedostává, odejdu. Vzdálím se lidem i sám sobě jako pracovníkovi. Rád chodím do lesa a na hřbitovy, zbožňuji bezcílné toulky neznámými městy.

A co zápas s egem? Nasazujete ego do boje během natáčení?
Je to těžký a nekonečný boj. Jsem sobec a vadí mě to. Snažím se s tím něco dělat, ale moc to nepomáhá. Bohužel matka Tereza ze mě asi nikdy nebude. Když tvůrce vstupuje do realizace čehokoliv, měl by tak činit jen s jasnou představou, vizí. Pak nastupuje přirozená autorita dané představy. Klíčová je pak dále shoda se spolupracovníky. Těžko lze uplatňovat autoritu v opozici vůči dvacetičlennému štábu. A to byl jeden z těch menších.

Nakolik obsah filmu musí souznít s Vaší představou o tématu?

Ideální je dosáhnout prolnutí. Ve Smradech to tak skoro bylo. Upřímným, ryzím vztahům fandím. Pojem "jiný" člověk mi není cizí. Výše položená otázka mi sugeruje jednu starou posedlost - film Žiletky. Ve snaze být pravdivý, jsem si naivně představoval, že bych až do smrti pouze pracoval metodou natáčení prožitého. Došlo mi, že taková tendence je svou sebestředností nevýslovně protivná.  Tento nápad jsem zahodil a vracet se k němu nebudu.

V. Nevěděl jsem, kam se schovat

Co z Vašich celovečerních filmů vydrželo nápor času a co ne?
Až na výjimky se po premiéře na své filmy nedívám a vracím se k nim jen v myšlenkách. Vojtěcha řečeného sirotka považuji dodnes za krásný film a téma cizince vrženého do prostředí, které si jen zčásti vybral, se mi zdá stále živé. Rozvíjel bych ho, kdybych měl další scénář. Sám si ho napsat netroufám, můžu jen čekat, zda mi ho osud přinese.

A co charakteristika Žiletek?
Slogan "o lásce až za hrob" byl poněkud hysterický. Tento film daleko rychleji zestárnul a ani se mi ho nechce vidět. Myslím, že by mi byl chvílemi protivný. Čas příprav byl dlouhý a tolik různých verzí! Nakonec jsem zcela jednoduše spadl do pasti, kterou jsem si sám vykopal - překomplikoval jsem počáteční ryzí nápad. Dnes by to bylo celé jako sekvence, kdy hlavní hrdina šplhá na komín.

Komínová pasáž jakoby vyskočila z jiného filmu...
Celý film měl být takový! Existenciální, vlastně jako Vojtěch řečený sirotek. Neodolal jsem tlaku kritiky, recenzí a snažil se vyhovět požadavkům divácké atraktivity. Měl jsem se na to vykašlat a zůstat svůj. Je lepší mít film třeba jen pro deset tisíc diváků, ale bez kompromisů!

 Prý Vám volali odpůrci filmu nad ránem domů a posmívali se?
Je to tak. Jednu chvíli jsem byl už zoufalý a nevěděl jsem, kam se schovat. Přišlo mi to strašně nespravedlivý. Na nikoho jsem přímo  neútočil a teď schytávám reakce jako zločinec! Dnes možná chápu, proč to dělali a i mě by možná film vadil, ale to je o něčem jiném. Jejich silácká srabařina - všechny telefonáty byly samozřejmě anonymní - byla ubohá. Petr Lébl, který Žiletky málem adoroval, jen stěží vyrovnával skóre. Snad nebyl sám, že...

Ohlas filmu UŽ moc na sebevědomí asi nepřidal...
UŽ nevyšel daleko víc, než Žiletky. Zavinil jsem si to sám. Jednak nedůsledností, protože film měl být daleko stylizovanější a spěchem, protože využití tehdejšího finančního zdroje bylo časově velice limitované. Do realizace jsem vlastně šel bez pořádného scénáře. Věřil jsem, že během příprav všechno dotáhnu a domyslím, ale to byla pouhá iluze. 

Publicita věnovaná UŽ vyvrcholila hodně diskutovaným udělením Plyšového lva. Srazilo Vás to?
Těsně po udělení, ještě v Lucerně, za mnou přišlo sedm statečných akademiků, kteří vyjádřili nesouhlas s "cenou". Pak se sice šuškalo, že to bylo kruté a nepříliš vyvážené rozhodnutí, ale mně to připravilo nejen o klidné spaní, ale i několik let, kdy se přede mnou zavřeli dveře.

Mělo to i nějaký pozitivní aspekt?
Samozřejmě. Prohra může muži hodně dát. Už nikdy se nebudu pokoušet lidi bavit, neumím to.

A jak v kontextu předchozích filmů vnímáte Smrady?
Ještě bych je nehodnotil, to je na jiných. Mám pocit, že tato poloha filmu, konkrétně jednoduchost a snad pravdivost, mě zajímá a bude zajímat. Všední život, pozoruhodně nahlížený, může být neobyčejný.

nahoru